Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chce to změnu

17. 11. 2009

Člověk vlastně pořád nad něčím přemýšlí. Nejspíš v tom nejsem sama, takových jako já je spousta. Fakt se snažím dělat věci co nejlíp, ale nejsem si jistá, jestli mi to jde. Pokaždé, když se mi něco nepovede, pokaždé, když je něco jinak než jsem chtěla, mě napadá, že je zbytečný se o cokoliv snažit. Ale to je nejspíš blbost. Měla jsem za svůj život možnost si hodněkrát sáhnout až na dno. A co bylo to, co mě donutilo znovu se zvednout a začít od začátku? Poslední dobou je nějak všechno proti mě. Nebo si to jen namlouvám? Přišla sem o práci. Taková poslední kapka v těch katastrofách, které se objevují jedna po druhé. Všechno, co jsem si zhruba jeden rok budovala je nenávratně pryč. Znovu mě to nutí přemýšlet, kde jsem udělala chybu. Miliontou už. Život je nefér. Ne jen pro mě, pro všechny. Ale ne každý se z toho hned hroutí jako já. V noci jsem nemohla spát, a tak jsem si přehrávala v hlavě všechny ty události posledních dní. A napadlo mě jediné. Že jsem svým způsobem slaboch, který se neustále schovává za svou závislost. Něco nevyjde, tak proč se snažit udělat to příště jinak, když je jednodušší se na to vykašlat a utéct od toho. Taková jsem byla celé ty roky. Utíkala jsem od všeho a nesnažila sem se dělat to jinak. Na co? Vždyť stačilo dát si a najednou nic nebolelo, život byl hezký a bezstarostný a já sem byla spokojená. Nepotřebovala sem nic a nikoho. Měla sem svůj svět, naprosto dokonalý a naprosto vzdálený všemu, co jiní považovali za normální. Nikdy sem nechtěla být normální. Byla to pro mě jen představa nudy, starostí, povinností. Jenže já sem se chtěla bavit a užívat si. Jaká sem vlastně teď? Co jsem? Kam směřuju? Co vidím, když se podívám do zrcadla? Já.....to je šílený účes, spousta naušnic, tetování. Navenek působím jako někdo, kdo je vždycky nad věcí a všechno zvládne. Ale uvnitř je to jiné. Uvnitř jsem někdo, kdo pořád potřebuje někoho, kdo mě bude držet. Tak jako jsem kdysi milovala, že sem na všechno sama, stejně tak moc to teď nenávidím. Sobecky vyžaduji pozornost a když ji nemám nebo když mi jen přijde, že ji nemám, začnu kolem sebe kopat. Nějak podle hesla: Nejlepší obrana je útok. Jenže, když se na to podívám upřímně, zjistím, že útočím tam, kde bych neměla. Nikdo přece není povinný stát mi neustále za zadkem a říkat, co je pro mě dobré a co ne, co bych měla nebo neměla dělat. Tak proč to neustále vyžaduju? Nejspíš je to způsobené i tím, že si pořád sama sebou nejsem jistá. I když nahlas říkám, že vím co chci a fet mezi to nepatří, tak hluboko uvnitř tu jistotu nemám. Pořád si ještě docela lehce dokážu vybavit jaké to tenkrát bylo. Všechny ty pocity, které jsou pořád podle mě až moc intenzivní. Občas ty vzpomínky vyvolávám záměrně a asi ani dost dobře nedokážu říct proč. Dnes v noci jsem po dlouhé době přemýšlela o Standovi. Když si to tak vezmu, on do té doby, která kdysi byla patřil tak nějak nejvíc. A přitom se mnou zažil jen ty poslední tři měsíce a ne ty roky předtím. Ale nikdo další,  takový jako byl on,  mě prostě nenapadnul. Ostatní jsou jen takové střípky toho, co bylo, kdežto on je jedna dlouhá etapa. Pamatuju si kdejakou maličkost našeho společného období. A přitom, proč na to vzpomínat? Protože mi to svým šíleným způsobem dělá dobře. Protože když už musím být upřímná alespoň k sobě, tak vím, že ta moje abstinence není až tak úplně dobrovolná. Myslíte si, že je to hloupé? Já myslím, že je to hrozné. Protože bych měla mít tisíce důvodů, abych se tomu už vždycky vyhábala a já mám přitom pořád ještě snahu hledat tisíc důvodů, proč se k tomu vrátit. Snahu utěšovat se tím, že by to bylo jen občas, jen víkendově, jen prostě párkrát za rok pro zábavu. A přitom přece nejsem idiot a vím moc dobře, že "občas" nic neznamená. Že to nejde jen občas, že se ty hranice posunou až prostě zase žádné nebudou. Asi jsem vážně slaboch i když mám pořád ještě nějakou tu soudnost a nefetuju.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:/ :( :)

(Linda, 15. 5. 2010 1:34)

Hrozně mi připomínáš mně samotnou

!!!

(Martina II, 3. 2. 2010 10:39)

To víš, že bys měla, já taky něco cítím a bojím se o tebe. Zkus to zvládnout do poloviny února, pak budu až do března mimo republiku......
M.

pro martinu

(mafianka, 2. 2. 2010 23:50)

brzo ti napisu citim ze bych mela

Snad jsi v pořádku ?

(Martina II, 18. 12. 2009 12:10)

Šárko,
užij si Vánoce, přeji ti hodně klidu a pohody a do Nového roku absolutní vyrovnanost a štěstí.
Jdu brázdit zasněžené svahy.
Ahoj
M.

pro zlatíčko

(Fenca, 22. 11. 2009 18:25)

Zlatíčko moje jediné milované.Vím,že teď máš těžké období a taky vidíš,že se ti snažím všemožně pomáhat.Ztráta zaměstnání je špatná zkušenost,ale není to žádná poslední kapka.Je to pouze další mylník na naší cestě životem a takových zkoušek zažijeme ještě spoustu.Miluji tě a jsem rád,že jsi taková jaká jsi a jsi prostě úžasná.tfuj fjerný fanda s Ostrfy-tfuj Fenca

soudnost

(Martina II, 19. 11. 2009 13:52)

Ahoj Šárko,
tak jsem se strachem četla tvůj nový příspěvek, až jsem s úlevou dorazila na konec. Nefetuješ ! To je paráda. Všechno ostatní je řešitelné a otázkou času. Správně naznačuješ, že "občasné fetování" v tvém případě by byla konečná. To, co prožíváš, jak jitříš své minulé pocity je prý normální a bohužel se toho hned tak nestřepeš. Důležité je, aby u tebe vždy zvítězilo přesvědčení, že by tě to svinstvo zničilo a proto se toho nedotkneš ! Jsi chytrá holka. Nedopusť to, nejen kvůli sobě.... Jsi silná, ale přitom lehce zranitelná, tak se vůbec nestyď za to, že potřebuješ oporu. Kdo by taky chtěl válčit v tomhle světě sám, že :) ?! Problém je, že jsi přišla o práci, ale není to žádná katastrofa. Holt tě čeká intenzívní a vyčerpávající hledání nové práce. Třeba to nebude hned, ale pak se dočkáš, potkáš nové lidi, třeba novou lásku a zase bude lépe. Chápu dobře, že vztah s tvým přítelem je na bodě mrazu ?
PS: moje dcera je zatím v pohodě
PS 2: přežila jsem prasečí chřipku :), je stejně hnusná jako normální chřipka.
Měj se lépe, nepouštěj si depku k tělu, radši vezmi Patrika na bruslení :) a zase napiš.
M.

Jen názor...

(Káťa, 17. 11. 2009 18:46)

Zdravím :) Po světě chodí spousta lidí a každý z nich navenek nějak působí. Ať už sebevědomě nebo bojácně, nikdy nelze říct, jestli takový opravdu je. Vždycky se ale najde člověk, který o něm ví, jaký je skutečně, jestli je křehký a slabý. Jedině ten umí nejlíp stát oporou. Nepoužila bych slůvko slaboch pro někoho, kdo se úspěšně popral nebo pere s nepřízní osudu a se svým horším já. Kažný by někdy rád ujtekl od reality, ale k normálnímu životu, k tomu o který jste nikdy nestála, zkrátka patří řešení větších nebo menších problémů. Někdo nemá kam utéct a někdo si myslí, že má. Sama ale nejlíp znáte následky. Je potřeba si připomínat, proč ne, nikoli proč ano. Vím, asi se mi snadno něco akového říká, ale moc bych chtěla číst šťastný konec téhle "pohádky". Když jsem se dostala za půlku blogu přišly příspěvky, které směřovaly postupně jedním směrem a tam také skončily. Pak přišla slova, která zněla jednoznačně a rozhodně. To jsou v tuhle chvíli ta správná a ta, která byste si měla připomínat. Nejsem, rozhodně nejsem hodna toho abych jakkoli radila nebo něco podobného, jen to momentálně tak cítím a doufám, že se vše obrátí k lepšímu. Držím palce.