Mafiánka z Dubiny

Ležím v posteli a čekám na zázrak....


Zázrak jako setrvalý argument pro „spasitelnost“ víry
Jsou „zázraky“ vůbec možné? Nejsou známkou pouze toho, že jevy dosud nevysvětlené se jen „zatím“ — a tedy pouze dočasně — vymykají lidskému vysvětlení? Nevzpírá se naopak něco v člověku proti jeho osobní soudnosti, předčí-li jev veškerá myslitelná jeho očekávání? A čím víc se něco zdá být protismyslné a nemožné, tím zřejmě závažnější motivace za tím stojí, takže si to naopak má zasloužit naši bezmeznou důvěru?

Tak popisují zázrak na nějaké internetové stránce.Ale jak vypadá ten můj zázrak?Že jednou ráno vstanu z postele a první co mě napadne bude třeba to, že nesmím zapomenout řici manželovi až příjde z práce, že v koupelně kape kohoutek, že patrikovi musím koupit nové sešity do školy a v obchodě nesmím zapomenout koupit máslo.A začne běžný den..........Jenže, jak to skutečně bude?Ráno budu koukat do počítače po další probdělé noci a nebudu nejspíš myslet na nic.Život v bílém světě je jednoduchý, řeší se tu jen málo problémů a starostí, snad jen to, kde sehnat na další dávku a jak co nejlíp ustát dojezd, který mě čeká.Jediný zázrak, který se v mém momentálním životě možná děje je to, že si zatím skoro nikdo ničeho nevšimnul.tedy vlastně nikdo, protože ti ostatní o tom z různých důvodů vědí.Snažím se vzpomenout si, kdy se můj život takhle omezil.Na tu chvíli, kdy přestalo jít o občasné zpestření nějaké taneční párty, ale pocit nutnosti, bez které už nějak neumím fungovat.Dokážu si vybavit spoustu věcí, které se staly, ale ten okamžik, kdy se to zněnilo si už vybavit nedokážu.Proč?Vím, že v té hlavě to někde je, ale nemůžu to najít.Nebo nechci.těžko říct.Má hlava je plná myšlenek, vzpomínek, zážitků.A někde mezi tím vším je ten důvod.Občas mě napadá, že ten moment je možná hodně důležitý.že by mi dokázal pomoct určit chybu a najít řešení.jenže prostě si to nevybavím, nevzpomenu si a po každém slastném pocitu, který se rozlije mým tělem,když do sebe vtáhnu tu bílou lajnu, která občas dokáže potrápit můj nos nepříjemnou bolestí, to nakonec vždycky přestanu i řešit.Jak to všecko nakonec skončí.....
Vracím se zpátky o sedm měsíců.čtu si vzkaz a koukám na profil toho, kdo ho napsal.Hmmm, šikovnej kluk.Směju se, protože mi konečně napsal někdo, komu by sem mohla i odepsat.Žádný trapný vyznání jako od jiných, jak sem sexy, krásná, úžasná, od týpků, kteří ví houby o tom, jaká ve skutečnosti sem.jen obyčejný a jednoduchý dotaz.Odepíšu a ani nevím, jestli čekám odpověď.Ale co, zeptal se a já odpověděla.Své sem splnila.Ale jo, další vzkaz.Ok, tak proč si nepsat.Není nijak vlezlej a třeba to bude na chvíli dobrej pokec.Skončit to jde vždycky až mě to přestane bavit.je zvláštní jak si postupem času na sebe prozrazujeme pořád víc a víc osobních věcí.ještě zvláštnější na tom je to, že mi to nepříjde divný prozrazovat na sebe něco víc než jen věk a město, kde žiju,kterého znám jen přes počítač.no má tam fotku, vím jak vypadá, ale je určitě jeho?nevím, ale nemám důvod mu nevěřit.Pak příjde docela šok.Párkrát když napíšu něco o budoucnosti, upozorní na to, že tu dlouho nebude.nejde se nezeptat proč.HTC.....koukám na ty tři písmenka a po chvíli trapně přiznávám, že nevím, o co jde.Žloutenka typu C.....aha.sakra a co teď? co na to říct? napasat, že je mi to líto, mi příjde ubohý.je to šok.V jednu chvíli mi hlavou proběhne myšlenka, že mu prostě přestanu psát.Na netu jde najít kdeco.pročítám si články, komentáře.Tohle mě nikdy předtím nenapadlo číst,proč taky,mě se to netýkalo.A týká se mě to vlastně teď?je to jen kluk z netu.Ale vím o něm tolik, těším se, jak zapnu počítač a najdu vzkaz.Znamená to, že se mě to taky týká? Proboha, proč mě napadlom že už mu nenapíšu? Vždyť je to blbost přestat mu psát jen kvůli tomu.A tak popojedeme.Jenže život není jen internet a Standa, život je i ten venku a s ním i můj přítel.Otázka času, kdy se zeptá, jestli někoho mám.Mám fotky na profilu a těch si všimne.Co udělám? Co mu řeknu?je to kamarád, který mi pomohl.Čtu si svou vlastní odpověď a vím, že sem se do toho zamotala.Proč sem nenapsala pravdu? Vadilo by mi, kdyby mi přestal psát. Proč? Je mi s ním dobře, srdíčko se rozbuší pokaždé, když napíše něco milého.No nějak to dopadne.Tolik sem pomohla já jemu a on mě, když to bylo třeba.Lžou si lidé, kteří se mají rádi a dokáží pro sebe navzájem tolik udělat?
Je prosinec a já sedím u počítače a sem zlá na někoho, kdo pro mě je tolik důležitý.Ne není, byla to hloupost.Ale proč mě každé slovo, které píšu tolik bolí? Musím to ale udělat.Mám přítele a nejde si hrát dva životy do nekonečna.Zapomene a život půjde dál.Je to hezkej kluk a najde si jinou.Jsem na četu a vím, že tam je.Že je v jiný místnosti, hmmm která kráska mu asi zrovna píše. Koukala sem, že má nové přátele.No jo holka, to se dalo čekat.přece nebude sám.Jen kdyby to tolik nebolelo.Asi to chce čas.Víkend s přítelem se nevydařil, byla sem ráda, když odjížděl.Zvláštní, kdysi mi to vadilo.A Standa....už si zase začínáme psát.a já mám radost.Přítel odjel a už se nikdy nevrátil.Ale Standa je tady a má mě rád a mě to těší.Napadlo mě někdy,že už to není ten z toho září?Že to, co se stalo v prosinci, všechny ty zlé věci, které sme si řekli a napsali, že to ukončilo určitou etapu, která už nepůjde vrátit?
Od tý doby už uplynulo hodně času.Osobní setkání, příjemné psaní, nepříjemné hádky.Kdysi sme se tolik nehádali.No jo hezký začátky asi.No jo známe se dýl, a tak je to jiný.Tohle je divoký období plný zvratů, radosti, lásky, plánů, urážek, slz, zklamání, ubližování i usmiřování.V týhle době, někde tady je tenzapomenutý okamžik v mý hlavě.Tady je i ten důvod, který způsobil, že je dnes všecko tak jiné.Je to doba, kdy mi začalo docházet, že zmizel Standa ze září a je tu najednou někdo, kdo je mi občas tak nějak cizí.jenže je tu i jiná Šárka....
Pátek 14.3. ................bavila sem se jako už dlouho ne, skvělá hudba, tanec, spousta legrace.Ale něco je špatně.Oči, které na mě koukali v zrcadle mi připoměli, že dnes sem měla být v pohodě.tak proč nejsem?Proč se dívám do těch očí, které jasně říkají, že sem sjetá?kde se ztratila ta slíbená obrovská kytice růží?Kde zůstal slíbený vrtulník pro Patrika? kde jsou vitamíny, který bych prý měla brát?kde skončil ten rozhovor, který měl konečně posunout tu hranici slibů k něčemu konkrétnímu?To všecko přestalo být důležité ve chvíli,kdy se ta jehla dotkla tvojí kůže.Šok, vztek, zklamání, hrozná bolest a smutek, všechny ty pocity, které sem cítila, když sem četla tu sms, udělali z jednoho pátku jiný.Chtěla sem ti toho tolik říct, dostat ze sebe všecky ty myšlenky a pocity v mý hlavě.řekl si,že spolu najdeme řešení.Ale ten pocit zrady a nedůležitosti mě a mých problémů, pocit zklamání a potřeba ti ublížit a tu bolest ti vrátit, to byly ty oči v tom zrcadle.Dívala sem se kolem sebe, na všecky ty lidi okolo a občas se někdo díval na mě.Jedni se usmáli s výrazem pochopení a jeli si dál svoje tempo, druzí se tvářili výrazem znechucení a opovrhování a šeptali si mezi sebou, byla spousta těch, kteří si buď nevšimli a nebo prostě jen neřešili.A co ty? Taky ses na mě přece díval.Co si cítil ty?Tvůj pohled byl takový studený.Koukala sem se do tvých očí a přála si vidět tam ten zamilovaný pohled, který si tam měl.Možná sem čekala, že něco uděláš, něco, cokoliv, nevím.Smál ses a půjčoval si mi sluneční brýle.Ten pohled neříkal nic a já se bavila a smála a říkala si jak je ten svět fajn a jak je ten večer v pohodě.Kytka, vrtulník, vitanímy, rozhovor.,......nic z toho neexistovalo jako by to ani nikdy nebylo.Divnej sen o pomoci, o změně, která příjde.....Cestou domů mě napadlo, jestli ses za mě ten večer styděl.
Byl to hezký večer a já se ve tvojí společnosti cítila fajn.zase sme se spolu smáli.Jo byla to legrace, napadlo mě tolik hloupých řečí, které sem ze sebe sypala a nepřemýšlela sem nad jejich obsahem.Potřeba mluvit ve m zůstala, ale už to nebyla ta původní.Obsah byl jiný.Ten původní měl mít smysl, nějaký směr, nějaký důvod.Ten skutečný nebyl ničím jiným, než plácáním vysmažené feťačky, která se smála svým hloupým řečem.A ty si se smál s ní.Smáli sme se trapným kecům a tvářili sme se jak je všecko v pohodě.
Jsou skoro čtyři hodiny ráno.Trošku mě bolí hlava a žaludek taky není nijak nadšený.Občas poslední dobou, když si dám, mám pocit, že mi ztuhne ruka a někdy trochu bolí.
Ležím v posteli a všichni ostatní spí.Já ne.To těch pár bílých krystalků mi to nedovolí.Nerada spím.Mám divné sny.Zdá se mi o našich, jak mě nutí k léčbě, zdá se mi o jehle,která pořád víc a víc přivádí k životu myšlenku, že existuje jiný způsob, jak zažít ten pocit slasti.Horší?Lepší?Co může být na pervitinu dobrý nebo zlý?když na to příjde, dokážu si najít spoustu důvodů, které mě mají obhájit.Ta jehla....znám to, byl to můj první krok do světa drog paradoxně, ten úplně první.ten, který sem nikdy nezapoměla a pamatuju si ho do posledního detailu.Bude to i ten krok poslední?
Jsme jako dva cizí lidé.Každý ve svojí místnosti, se svými přáteli, ve světě, kde není místo pro toho druhého.Má to tak skončit?Nebo bude ještě něco potom?Existuje vůbec ještě něco, co pro sebe navzájem dokážeme udělat?Nebo je to jen nevyhnutelný konec, který sme každým svou určitou vinou způsobili?Sme každý ve svém světě se svými problémy a most mezi těmi světy je už hodně křehký.Stojíme každý na jedné straně a máme strach udělat krok.Už jen nějakou dobu čekáme na jednom místě.Co se stane? Udělá některý z nás ten krok, dokážeme vykročit k sobě a změnit ještě něco?Nebo si jen neumíme přiznat, že už nic změnit nejde a měli bychom se každý otočit a žít svůj vlastní život?Něco bychom ale už konečně udělat mohli, protože jinak tam budeme stát věčně a celý život budeme čekat na něco co mohlo přijít, ale nepřišlo.
Ano, mou krví koluje část viny na tom všem.Koluje tam i v tuhle chvíli, kdy píšu tenhle text.Ale mám jasno.Vím, co píšu naprosto jasně a srozumitelně.Tenhle stav není jako včera.Včera sem se smála.Dnes už není čemu.Dokážu nazvat věci pravými jmény,vím kdo jsem a co dělám, vím že to není řešení, ale vím i to, že neskončí jen tak.Ale chybu nedělám jen já.Každý čin má své následky.A naše chyby způsobili hodně následků.Udělali z pěkných chvil vzpomínky a to špatné přenesli do života právě teď.Něco by se mělo dělat.Cokoliv, co nás posune z místa ať už kterýmkoliv směrem.

Stane se nějaký zázrak nebo je lepší věřit realitě?