Rozum nebo cit
Mám teď v hlavě docela zmatek a vlastně nejen v hlavě, ale i v srdíčku. Už skoro deset měsíců mám přítele. V mém případě je to docela úspěch, protože byly doby, kdy jsem partnery střídala asi tak často jako ponožky. Tenkrát jsem měla pocit, že mám potřebu pořád zažívat něco nového. On totiž každý vztah přejde za nějakou dobu do jakési rutiny a to, co bylo na začátku krásné a vzrušující prostě vyprchá.V tu dobu byl mým nejdelším vztahem vlastně ten se Standou, ale ten byl úplně o něčem jiném. V tom vztahu vládly drogy a Standa byl přesně ten typ patrnera, kterého jsem si dokázala vmanipulovat přesně tam, kam jsem zrovna v tu chvíli potřebovala. Ale časy se mění. Standa je nenávratně pryč. Myslela jsem si, že už by byl čas, abych se pokusila najít si něco trvalejšího. Vašek byl vlastně úplná náhoda. Nejdřív to byl jen jeden z netu, který mi náhodou napsal. Ale byl moc fajn a ať už jsme ze začátku oba tvrdili, že nehledáme nic vážného, nakonec jsme k sobě přece jen našli cestu. A snad jako každý začátek to bylo úžasné. Milovala jsem každou vteřinu, kterou jsme spolu mohli být. Jenže jako v každém vztahu to už dávno není takové jako na začátku. Ta prvotní zamilovanost je pryč. A mě přijde, že vyprchala dost brzo. Hlavně teď, posledních pár měsíců mám pocit, že nám to už nefunguje. I když se oba snažíme tvářit, že je všechno v pořádku. I když si pořád říkáme, že se milujeme. I když plánujeme budoucnost. Ale někdy mám pocit, že už jde jen o slova. A tak se dostává do boje rozum a cit. Kdybych nad tím měla uvažovat jenom hlavou, nejspíš bych už nějakou dobu byla se synem zase sama. Protože vlastně s ním sama většinu času jsem. Vašek pořád říká, že si bez nás život neumí představit a nevidí to důležité. Že mi si ho bez něj ani představovat nemusíme. My ho totiž bez něj máme. Pro něj je pořád na prvním místě práce. Ano, dokážu pochopit, že v dnešní době jsou peníze důležité. Taky dokážu pochopit, že se prostě na něj navalily problémy. Ale přece musí vidět, že to všechno dělá na úkor našeho vztahu. Jen, aby jste si nemysleli, nejsem typ holky, která potřebuje chlapa dvacet čtyři hodin za zadkem, ale zase, abych ho viděla jednou za čas, to se mi taky nelíbí. Nevím proč, ale jako by se nám najednou vyhýbal. Nejhorší je, že veškerá diskuze je marná. On má prostě svoje argumenty a já nakonec vypadám jako ta blbá, která si pořád něco namlouvá. A taky už je to únavné, protože je to pořád dokola. Den co den. Nikdy si spolu nesedneme a nepromluvíme si o tom, co jeden od druhého chceme a očekáváme. Jen se hádáme. Kvůli blbostí, kvůli důležitých věcí..... kvůli všeho. Zrovna teď, když jsem ho potřebovala, nechal mě zase samotnou. A kde je chyba? Proč jsem ve vztahu, ve kterém asi nejsem tak úplně šťastná? Protože pořád uvažuji srdcem. Třeba jsem naivní, ale pořád někde uvnitř věřím, že mu to dojde. Že mu dojde, že ho taky potřebuju. Že mi vážně není dobře a on by měl být ten, který bude vedle mě a nastaví mi rameno, když budu mít potřebu se vybrečet. Jenže to nejde, když je pořád někde jinde. Řekne mi, že bude líp, ale věří tomu ještě on sám? Jako by se to na mě valilo ze všech stran. Ještě chvíli a nejspíš se sesypu. Je mi jako bych byla někde nad propastí a rozhodovala se, jestli je lepší otočit se a vrátit se do nejistoty nebo prostě skočit a čekat, co přijde potom.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj - spíš bych asi měla napsat dobrý den... Po necelých dvou hodinách jsem se dostala na samý konec posledního článku Vašeho blogu. Dostala jsem se sem vlastně náhodou, začetla se a nedokáza přestat, už jen proto, jak píšete - obdivuhodné.
Já jsem jen obyčejné "lidské mládě" a nemám ponětí o životě jako je Váš, všechno co vídám, slyším nebo čtu je něco kolem mě. Váš příběh mě ale tak nějak "vtáhl" do děje. Lídé rádi odsuzují, snad do té doby, než někdo odsoudí je. Nikdo z nich už ale nevidí, že třeba lidí, jako jste Vy stojí za skutečný obdiv. Ten můj rozhodně máte. Máte silnou oosobnost a dokázala jste skutečně moc.
Upřímně Vám přeji už jen samé štěstí, co nejméně nástrah, lásku, pochopení a podporu od blízkých lidí a hlavně spoustu radosti ze syna. Děkuji za tento blog a za možnost poznat příběh někoho takového, jako jste Vy. Děkuji. K.
....
(Pro Martinu, 13. 11. 2009 17:35)Tak ráda bych ti napsala, že dobře, ale nejde to. Slibuju, že příští příspěvek tu nechám pro tebe a taky pro všechny, kterým nejspíš dlužím vysvětlení. Už brzy
.....
(Káťa, 16. 11. 2009 21:13)