Mafiánka z Dubiny

A tak se nezadržitelně blíží konec roku a já vzpomínám na to, co mě za ten rok všecko potkalo, kolik věcí se změnilo, co bylo dobře a co špatně a taky přemýšlím nad tím, jestli ten nový rok, který mám před sebou bude jiný, lepší. Opravdu se toho stalo spoustu. Byla to doba, která mi dala zabrat víc než roky před nimi. Doba pádu na samé dno a doba hrabání se z toho dna opět nahoru. Člověk ale musí věřit, že bude líp, že se všecko dá spravit. A hlavně, já mám něco, co nemají ostatní. Moje dvojčátko. Psal se rok 2007. Internet bylo mé spojení s lidmi, se kterými mi bylo dobře. A tam sem taky potkala ji, Míšu.Už od samého začátku sme si rozuměly. Měly sme podobný humor a tak nějak sme se navzájem doplňovaly. Byla to náhoda, že sem začala chodit tam, kde byla ona. Ale byla to ta nejlepší náhoda, která mě v životě mohla potkat. Míša je člověk, kterému sem od samého začátku důvěřovala. Byla pro mě někým, komu sem vždy mohla říct cokoliv. Jenže ne vždycky jde prostě všecko říct. O mým problémech dlouhou dobu nevěděla. Ono je to taky něco, čím se člověk nerad chlubí. Ale my sme si slíbily, že si budeme říkat všecko. Když sem jí poprvé napsala o svých problémech s drogami, jediné, čeho sem se v tu dobu doopravdy bála bylo to, že ji ztratím. Ten meil, který sem v noci psala mělo být vysvětlení toho posledního, co do té doby bylo mému dvojčátku neznámé. Ale stalo se něco, co mě přesvědčilo o tom, že je to ta nejlepší osůbka v mém životě. Zůstala se mnou. I po tom všem, co si přečetla se ke mě neotočila zády. Tenkrát sem hrozně moc chtěla udělat všecko, abych už jí nezklamala. Proč mi na tom tolik záleželo? Proč mi záleželo právě na Míši, kterou sem vlastně znala jen z internetu? Něco ve mě mi prostě říkalo, že ona je přesně ten člověk, který mi v mém životě vždycky chyběl. Ten opravdový přítel, který je jen jeden na celém světě a objeví se jen jednou za život. To neznamená, že sem nikdy neměla přátele, ale ona je prostě jedinečná. Loni v prosince sem nakonec měla i příležitost poznat jí osobně a ve skutečnosti je úplně stejná jakou sem jí celý půlrok předtím znala jen přes písmenka. Jenže feťáci lžou. I já sem jí pak opět lhala, že sem v pohodě, že už je mi líp. Nebylo. V mém životě byl Standa a s ním miliony problémů, lží, přetvářek. A skončilo to přesně tak, jak asi mělo. V tu dobu se ke mě obrátilo spousta lidí zády. Cesta do Opavy pro mě byla hrozně těžká, i když to bylo mé rozhodnutí. Najednou sem si připadala sama. Bez možnosti být s lidmi, které sem měla ráda. Ale Míša tam byla se mnou. Celé tři měsíce. I když sem neměla možnost s ní být denně na počítači, ona tam i přesto byla. Neotočila se, ale zůstala po mém boku a fandila mi. Psala mi o všem co se děje a dávala mi naději, protože sem věděla, že moje dvojčátko tam venku na mě pořád čeká. Že až se vrátím, budu se mít vlastně kam vrátit. Domů. Domů tam, kde sou lidé, kteří mi podají ruku, když to potřebuji, kteří mě potěší, když je mi smutno, kteří mě povzbudí, když už si myslím, že nikdy nebude líp. To Míša byla ta natažená ruka, která mi dávala sílu věřit tomu, že stojí za to změnit všecko to špatné v mém životě. Míša je jako moje lepší já. Ona je ten andílek a já sem ďábel, ale co vím dneska už jistě je to, že nás nic v životě už nemůže rozdělit. Že kdyby tu na světě už nezbyl nikdo, kdo by mě měl rád, tak ona tu pro mě bude pořád a já tu pořád budu pro ni. Vím, že život bez drog se dá zvládnout, už vím, že to není nic bez čeho bych se nedokázala obejít. Protože bez fetu žít dokážu, ale nedokázala bych žít bez svého dvojčátka. Člověk musí přestat fetovat hlavně kvůli sobě, ale já sem přestala i kvůli svého dvojčátka, protože vím, že jí to trápilo a to nechci. Nechci, aby byla Míša kvůli mě nešťastná, chci, aby ze mě měla radost a aby měla důvod být na mě pyšná. Pyšná tak jako já sem pyšná na ni. Co záleží na tom, že nás od sebe dělí taková vzdálenost. Míša je mi blíž než by si jiní dokázali představit. Je totiž v mém srdíčku a vím, že tam zůstane napořád. Dnes mám hodně přátel, hodně lidí, kteří ví, co se stalo a pořád sou mými kamarády a drží mi palce. Za to jim děkuji. Ale dvojčátko je a vždycky bude jen jedno. V lednu bych měla skončit na doléčováku. Přišla doba, kdy bych se měla postavit na vlastní nohy a odhodit ty berličky, které pořád mám. Vím, že to nebude jednoduché, vím, že se budu muset dál hodně snažit, abych nešlápla vedle. Ale vím, že když mám svoje dvojčátko neexistuje nic, co by mě dokázalo srazit zpátky tam, kde sem ještě před půl rokem byla. Protože když mě něco trápí, protože když se mi chce brečet, protože když je mi smutno, pořád je tady a vždycky natáhne tu ruku a nabídne pomoc, pohladí a rozesměje mě tak, jak to prostě neumí nikdo na světě. Míša, moje dvojčátko, pro které udělám cokoliv, protože mi na ní záleží, protože je to má přítelkyně, kterou nikdo nemůže nahradit. Míša byla, je a bude vždycky jediná a první a taky poslední.


Dvojčátko, mám tě ráda jako nikoho na světě. Si človíček, který nemůže z mého života odejít, protože ty si prostě součást mého života. I když si tam daleko, i kdybychom se neviděly spousty let, pořád budeš moje dvojčátko, pořád mi na tobě bude záležet a pořád se budu snažit, aby si na mě byla pyšná. Nikdo tě nedokáže nahradit, nikdy nikdo nemůže být na tvém místě, protože ty si na tom úplně prvním. Nás přece už nikdy nic nerozdělí. A jednou si pořídíme ten ostrov a budeme tam jen spolu. Ty přece víš, o čem mluvím, protože mě znáš, protože víš, co jiní nevědí. Vážím si tě a vždycky budu a i v tom novém životě pro tebe bude pořád místo, které ti patří. Děkuju ti za všecko, co si pro mě dokázala udělat, děkuju, že si tu byla celou tu těžkou dobu se mnou, děkuju, že mě máš ráda takovou jaká sem.