Jako k feťákovi
17. 9. 2008
Přemýšlím, kolik lidí je schopných se ke mě pořád chovat jako
k feťákovi. Je to tak. Na těhle lidech nejvíc vidím to, jak sem
se byla kdysi schopná chovat já k jiným. Je to jako bumerang.
Ale i tak mě mrzí, že se najde spousta těch, kteří se mi takto
snží ublížit. Mrzí mě to hlavně od lidí, kterým sem věřila a
myslela sem si, že sme přátelé. Mrzí mě to od lidí, kteří mi
nabídli pomoc, a pak se ke mě otočili zády. Ano, i já sem to
tenkrát dělala, když sem myslela jen na sebe a na svoje potřeby.
Asi to tak v životě má být. Je to určitý trest za to, že já sem
byla tak taková. Ale bolí to, protože na to se člověk nikdy
nedokáže připravit. Existoval v mém životě jeden člověk, kterému
sem opravdu věřila. Byl to někdo, komu sem tenkrát taky ublížila
a on se přesto ke mě neotočil zády. Ale udělal to teď. Udělal
to zrovna tehdy, když sem to něčekala a když sem si myslela,
že pomoc, kterou mi nabídl,myslel upřímně. Jenže sem se spletla.
A u něj mě to fakt mrzí. Byla to podpásovka, stejná jako dělají
feťáci. Ti, kteří už nemají svědomí a je jim jedno kolika
lidem ublíží, kolika lidem budou lhát, kolik přátel raní a kolik
jich ztratí. Ti, kteří mají sami sebe a fet a jsou spokoení.
Nevěřila sem, že by se tak ke mě zachoval on. Kdokoliv jiný...
ale on. Věděl, jak na tom sem. Věděl, že to pro mě není zrovna
teď nejjednodušší. Že se vypořádávám dost pomalu s tím, co sem
si za těch pár měsíců zavařila. On, který o mě ví všechno.
Nabídl mi pomoc sám od sebe. A teď mám pocit, jako by do mě
kopl a měl ohromnou radost z toho, jak mě dostal na kolena.
Nevím, ale tohle si myslím nezasloužím ani já. Moje důvěra
v pomoc jiných umřela s tímhle podrazem. Už vím, že nejlepší
je se spoléhat jen sama na sebe. Vím, že sem v tom sama a že
všecko to, co sem udělala já, musím taky jen já napravit. Sem
teď v situaci, ze které nějak neumím ven, ale musím se s tím
poprat. Kdo jiný by to taky udělal za mě? Nikdo. Už nikdo. Už
sem jen já a asi to tak má být. Myslím, že je přede mnou ještě
dlouhá cesta a čeká mě asi ještě spousta zklamání. Spousta
situací, které mě budou srážet na kolena a budou povzbuzovat
to druhé já vě mě. To druhé já, které mi bude říkat, ať se
na všecko už konečně vykašlu a vrátím se tam, kde mi bylo líp.
Do světa feťáků, kterým je všechno jedno a kterým na ničem,
kromě sebe, nezáleží. Život bez fetu je krutý stejně tak, jako
život s fetem. A zklamání bolí. Bolí od lidí, kterým věříme.
Má vůbec smysl ještě někomu věřit?
