Je mi smutno
28. 8. 2008
Je mi smutno. Skoro pořád. Chybí mi toho hrozně moc. Chybí mi mí
kamarádi, chybějí mi chvíle, které sem s nimi mohla trávit. Byla
sem je navštívit. Měla sem ohromnou radost z toho, že je vidím.
Moc hezky sem si popovídala. Těšila mě jejich radost, že mě vidí.
Za ty tři měsíce sem poznala strašnou spoustu lidí. Někteří z nich
mi přirostli hodně k srdci, jiní byli kamarádi jen tak na pokec a
taky tam byla spousta lidí, které už nikdy vidět nemusím a na
časem zapomenu. Těch, které sem měla opravdu moc ráda, je málo.
Ale jsou to pro mě hodně důležití lidé a píšeme si a voláme.
Navzájem se dokážeme podržet, povzbudit jeden druhého a to je moc
fajn. Proto je mi smutno. Protože oni jsou tam a já jinde. Sem
někde, kde nemám normální kamarády. Kdysi sem je měla, ale co
sem začala fetovat, hodně věcí se změnilo. Je to těžké, udržet
vztahy s lidmi, kteří neberou, když vy ste každý den někde
úplně jinde. Najednou sem si s těmi "normálními" neměla co
říct. A časem mě přestali zajímat úplně. Proč taky? Měla sem
svůj fet a byla sem šťastná. A teď ho nemám a to vytváří další
mezeru v mém životě. Jak ji zaplnit. Staří kamarádi mají své
životy a já do nich už těžko zapadám. Hodně z nich mě odsoudilo
za to, že sem fetovala. No jo, i s tím musí člověk v životě
počítat. Taky sem kdysi feťáky odsuzovala a dnes? Dnes patřím
mezi ně. Děsí mě to, že závislosti se člověk už nikdy tak
úplně nezbaví. Ano, samozřejmě záleží hodně i na tom, co člověk
od života chce a jak si to zařídí. Ale je spousta věcí, kterých
se musím bát. Naplnit to prázdno něčím, co mě dokáže uspokojit
stejně jako kdysi drogy. A to teda vůbec není jednoduché. Asi
je toho spousta, co bych mohla dělat, ale pipadám si občas jako
malý dítě, který se teprve učí chodit. Stejně jako to dítě se
teď já zase učím žít tak nějak normálně. Jenže nevím, pořád
mám tak nějak pocit, že to normální není dost dobrý pro mě.
Říkám si, že když začnu žít zase normálně jako kdysi, že mě to
časem zase začne nudit. Další obava. A další hloupé myšlenky
na to, jak to bylo s fetem jednodušší. Pořád mě v noci trápí
špatné sny. Už pár měsíců. Pořád je to v té hlavě. Občas sou
ty sny hodně živé. Tak živé, že se probouzím a prohlížím si
ruce a ujišťuju se, že se mi to opravdu jen zdálo. Bojím se
v noci usnout. Ty sny nemám ráda. Ale v těch snech sem šťastná.
Jenže já bych chtěla být šťastná i doopravdy. Tak proč mi to
nejde? Proč mám pořád takový vtíravý pocit, že mi něco chybí?
Je mi smutno pořád víc a víc. A nevím si rady. Dnes mě čeká
další skupina. Aspoň chvíli být zase s lidmi, kteří mi rozumí,
kteří to třeba mají podobně jako já. Na ně se taky těším, i když
i tam už se našli někteří, kteří mě zklamali. Jo, holt život
bývalých feťáků není jednoduchý, ale zavinila sem si to sama.
Zavinila sem si to tím, že sem se tenkrát rozhodla pro něco, co
mě časem začalo ničit a já sem to nechtěla vidět. Každý čin má
svoje následky.