Je to pořád složité
26. 8. 2008
Je to pořád ještě hodně složité.....
Člověk si myslí, že když se rozhodne s něčím skoncovat, je to
hrozně jednoduché. Prostě nechci, tak to nedělám. Ale ono to tak
jednoduché není. Právě naopak. Když sem brala drogy, bylo to moc
fajn. Nic neřešit, žít ze dne na den, bavit se, užívat si. Ono je
to na začátku tak moc fajn. Ale všechno to fajn je jen faleš.
Každým dnem k tomu pocitu, že je mi dobře, potřebuju pořád víc a
víc. A pak stejně nakonec přišel den, kdy už nestačilo vůbec nic.
Pořád větší a větší dávky stačily na čím dál tím kratší dobu.
Už ani nešlo o samotný stav, šlo jen o jedno....o nájezd.
A ten přišel a zase odešel a mě za hodinu přišlo, že už sem zase
stejně skleslá a že si prostě musím dát znovu. Hodinu za hodinou
pořád dokola. Pro chvilku krásna, pro chvíli, kdy má člověk
pocit, že to, co prožívá, je to nejlepší na světě. Pro tohle
všechno sem málem ztratila to, co je opravdu důležité. Svůj
život. Když už to nešlo dál snášet, když už všichni chtěli,
s tím začala něco dělat, když sem najednou měla pocit, že mi
chtějí vzít to, co já tolik potřebuju, sem se rozhodla s tím
skončit. Chtěla sem zůstat ve světě, kde mi bylo dobře.Navěky.
Předávkovala sem se.....
Udělala sem to naprosto vědomě, naprosto cíleně. Nechtěla sem,
aby mi vzali můj svět, kde je mi nejlíp. Můžu být ráda, že sem
dnes tady. Ty minuty, kdy sem čekala, jestli přítel zavolá
sanitku, přístup všech v nemocnici, kde se ke mě prostě chovali
jako k feťačce, poct, že člověk ztratil poslední důstojnost,
která mu ještě zbyla. Tohle všechno mě donutilo začít s tím
konečně něco dělat.
Takže, návštěva káčka, pak pohovory s psychologem a nakonec
rozhodnutí, že je nejlepší podstoupit léčbu na psychiatrické
léčebně v Opavě.
Tady začal tříměsíční boj s mojí závislostí. Začátky byly moc
těžké. I když sem léčbu nastoupila dobrovolně, milionkrát sem
se balila a chtěla sem pryč. Proč? Jednoduchá odpověď...
chuť na piko. Dokázala sem si najít tolik výmluv, proč musím
pryč, ale jen ta chuť a pocit, že se bez toho zblázním mě nutil
jít pryč. Nechtěla sem o tom mluvit. S nikým. Protože sem na to
nikdy nebyla zvyklá. Nikdy sem o sobě moc nemluvila. O mých
problémech. Viděla sem problémy jiných, řešila sem problémy
jiných, ale moje byly prostě tabu. V noci sem koukala do stropu
a přemýšlela nad tím, jak to udělat, abych měla to, co mám ráda
a zároveň, aby se to nevrátilo až tam, kde už to vůbec nebylo
hezké. Hledala sem způsob, jak fetovat a mít to pod kontrolou.
Naprostá naivita. Nejde fetovat a mít to pod kontrolou. Protože
nakonec stejně prostě příjde doba, kdy zjistíte, že ste zpátky
tam, kde předtím a mnohdy ste na tom ještě mnohem hůř. Tři
měsíce sem se učila poznávat samu sebe. Učila sem se o sobě
mluvit, mluvit o tom, co mě trápí, co mě děsí. Tři měsíce, které
sem strávila s lidmi, kteří mají stejný problém jako já. Šlo
o to, přiznat si jednu jedinou věc. Že sem závislá.... A to mi
ze začátku moc nešlo. Pořád sem samu sebe přesvědčovala, že
s tím zase tak velký problém nemám. Že prostě nechci fetovat,
tak nebudu. Skoro tři měsíce mi trvalo, než sem si to dokázala
naonec přiznat. Ano, dnes už vím, že sem závislá. Zpočátku
sem byla přesvědčená o tom, že absolvuju tři měsíce léčby, pak
se vrátím domů, najdu si práci, začnu se starat o syna a život
se vrátí do normálních kolejí. Nakonec sem ale přece jen musela
přiznat, že tyhle tři měsíce sou jen začátek něčeho, v čem
budu muset pokračovat ještě dlouhou dobu potom. Rozhodla sem se
pro doléčovací centrum renarkon v Ostravě. Můj pobyt v akváriu
Opava byl najednou u konce. A po dlouhé době se opět ozvala
obava z toho, jestli sem dost silná na to, abych to venku
dokázala zvládnout.