Mafiánka z Dubiny

Je to největší podraz. Když zradíš sám sebe. Celou dobu si stanovuju nějaké hranice, snažím se dodržovat určitá pravidla. A pak najednou je všechno pryč a sem zase na začátku. Po kolikáté už? Myslela sem si, že to zvládám. Že se někam posouvám. A přitom vlastně pořád stojím na místě a bohužel se občas i začínám vracet zpátky. Takhle to ale nemělo být. Přemýšlím, kde se vlastně stala ta chyba. Proč sem se zase najednou cítila tak, jako že mi na ničem nezáleží? Proč sem zapoměla na všecko, co sem se za těch pět měsíců naučila? Proč sem přestala dávat pozor? Co se vlastně vůbec včera stalo, že mě to dokázalo hodit až tak moc zpátky? Normální den, takový jako už pár posledních. Ale pak se to změnilo. Objevila se něco, jako nechuť právě k těm normálním dnům. Najednou sem si mezi tou spoustou lidí, kteří mě obklopují připadala úplně sama. Nebyl tu nikdo, komu bych se mohla svěřit, že mě uvnitř něco hrozně moc ničí. Byla sem sama se svou bezradností. Neužitečná a zbytečná. Sama s pocitem, že o mě nikdo nestojí. Že tu není nikdo, kdo by mě podržel, když to potřebuju. Chybí mi láska. Chybí mi někdo, kdo by tu byl pro mě a já pro něj. Chtěla sem na to zapomenout. Alespoň na chvíli předstírat, že sem spokojená a šťastná. Že žiju přesně tak, jak sem si vždycky přála a že není nic, co by mě trápilo. Aspoň chvíli být jako všichni ostatní. Ti, kteří netuší, že něco uvnitř mě je jinak než by mělo být. Už sem prostě nechtěla cítit tu bolest. Falešný pocit bezpečí. Falešný pocit úniku. Bylo by to jiné, kdyby v tu chvíli byl někdo, kdokoliv se mnou? Stejně to nakonec bylo jen moje rozhodnutí. Moje selhání. Dlouhá bezesná noc. Lež o tom, jak sem spokojená. Lež o tom, že mám konečně to, co potřebuju. A najednou kruté ráno, plné výčitek, zklamání, pohrdání sebou samotnou. A zpátky do reality, kde není na takové chyby místo. Strach z následků, které můžou přijít. Zase je zpátky všechno to, na co sem se snažila zapomenout. To, co sem nechtěla vidět. Ale ono to nikdy nezmizí. Je to tady pořád i když se snažím před tím utíkat. Stejně mě to pokaždé dožene. A pokaždé je to jen horší a horší. Tak proč? Proč sem dokázala podrazit samu sebe? Proč sem neviděla tu blikající červenou na tom pomyslném semaforu? Proč sem se nezastavila a nezkusila to řešit jinak? Proč sem prostě slepě vstoupila tam, odkud se pět měsíců snažím vyhrabat nahoru? Proč sem dobrovolně zradila všechno to, čemu sem se celou dobu snažila věřit? Zase tu byla ta druhá, ta, pro kterou je důležitá jen ona samotná a na ostatních nezáleží. Duše feťáka. Samolibost a pýcha, která bezohledně zničí všechno, co jí právě není vhod. Zase vyhrála potřeba jedince. Po kolikáté už? Kolikrát se ještě vrátím? A kolikrát se dokážu znovu vydat dopředu? Co ještě potřebuju k tomu, aby mi konečně došlo, že tohle není východisko? Nevím. Je to jako bych se pozorovala odjinud. Pohled do zrcadla mi zase a znovu nabízí tvář někoho, o kom sem tvrdila, že už ho nechci nikdy vidět. Obraz feťáka. Nejsou to nakonec jenom slova? Opravdu mám potřebu si tolik ubližovat? Ubližovat jiným? Nelituju se. Lítost je zbytečná. Nic neřeší. Chce to něco s tím začít dělat. Nebo čekám na to až mě to pohltí? Přece nechci, abych došla na cestu, ze které se už nepůjde vrátit. Přece nechci přijít o všechno to, co sem se  pět měsíců snažila získat zpět. Já přece chci být jiná.........