Mizerné dny
Je mi mizerně. Smutno. Cítím se sama, prázdná a opuštěná. Je to takové divné období. Trápí mě toho spousta a mám pocit, že nemám čas řešit samu sebe. A že na to ani nějak nemám chuť. Nevím, je to zvláštní, ale už nějaký týden mám pocit, že se nic nedaří tak, jak by mělo. Všechno mě vytáčí. Ze všeho mám špatný pocit. Jako by se na mě všechno valilo a zahánělo mě to do kouta. Chybí mi objetí. Chybí mi někdo, komu bych se vybrečela na rameno. Jenže nikdo takový tu zrovna není. A zase se objevuje ta druhá část mé osobnosti, která by chtěla, abych už ten boj konečně vzdala a vrátila sem tam, kde mi bylo dobře. Ten vtíravý pocit pořád dokola. Přestat už konečně všecko řešit a užít si zase chvíli klidu, pohody a slasti. Je to smutné, ale je to pravda. To prázdno ve mě je čím dál tím větší. Nějak mě to už všechno přestává bavit. Ten normální život mě začíná nudit. Den ode dne je pořád všecko stejné. Nudné a šedivé. Tak se i cítím. Nudně a šedivě. Svět je plný divných lidí, divných míst, divných situací. A já najednou už nemám sílu tu být. Sílu vzchopit se a něco s tím dělat. Sem nešťastná. Celé noci sedím ve tmě na posteli a v hlavě mám myšlenky na to, aby tohle všecko už konečně skončilo. Ta realita je složitá a já sem na ní sama. Nikdy sem neuměla být sama. Vždycky vedle mě byl někdo, o koho sem se mohla opřít. Posledních pár měsíců to byl fet. Ale ten tu teď není. A měl by být? Našla sem tuhle fotku. Je focená den před tím, co sem se pokusila to všecko skončit. Dnes, právě dnes se tak taky cítím.....
