Mafiánka z Dubiny

Pořád teď přemýšlím. Nad vším. Co se vlastně změnilo. Co se dělo před relapsem, jaký byl vlastně samotný relaps, co se tím pro mě pak všecko změnilo po něm. Jaký byl můj život předtím a jestli je vůbec teď v něčem jiný. Nevím, je to doba, kdy si připadám hodně zmatená. Jako by se ty myšlenky ve mě zbláznily. Co vlastně od života chci? Chci něco normálního. Normální život s běžnými starostmi. Po tom relapsu sem měla čas zvážit, co to pro mě vlastně znamenalo. Zjištění, že má naprostá jistota, že se mi to stát přece nemůže, bylo dost děsivé. Vždyť sem přece celou dobu tvrdila, že brát nechci, že nepotřebuju fet, abych byla spokojená. Ale nakonec sem byla tolik ráda, že mám tisíc důvodů k tomu, abych si mohla říct, že si přece dát musím, aby mi bylo zase na chvíli líp. Nemyslet na nic a užít si zase tu bestarostnou jízdu. Jenže to nakonec nebyla žádná pohoda. Nedostavilo se žádný uvolnění. Objevily se výčitky a další otázky, které chtěly slyšet odpovědi. Ta noc byla děsivá, další den ještě děsivější. Takové to nikdy nebývalo. Zjistila sem, že si už vlastně neužiju ani ten fet. Čára přes rozpočet. Tak za který mužstvo chci vlastně hrát? Za to s fetem nebo za to kam sem se dostala teď? S těmi, kteří se rozhodli, že budou hrát podle pravidel? Večer po skupině, když sem stála na zastávce a čekala na tramvaj a přišel ke mě někdo, kdo se mi snažil nabídnout piko, prej zadarmo....... Rozesmálo mě to, protože sem to pár minut před tím řešila. Řešila sem to, co je pro mě vlastně důležité. Odmítla sem a přišlo mi to jako něco přirozeného. Neměla sem ani potřebu se nad tím nějak pozastavovat. Na co taky? Řekla sem NE a to bylo důležité. Ale takových situací příjde ještě strašná spousta.  Ještě mnohokrát se objeví někdo, kdo mi ten fet nabídne. Pořád dokola. Těším se, až příjde ta doba, kdy už se nad tím nepozastavím vůbec ani na vteřinu. Těším se, až to pro mě bude něco přirozeného a budu vědět, že se nemusím nijak kontrolovat. Těším se až ten pomyslný semafor v mé hlavě pokaždé automaticky přejde na červenou, kdykoliv se objeví ohrožení a nebudu muset se už rozmýšlet, uvědomovat si, co by znamenalo jít i přes to varovné červené světlo. I teď říkám ne, ale pořád je to podvědomě kontrolované. Pořád se občas objeví ta myšlenky, co kdybych řekla jo. Pořád si ještě musím v hlavě opakovat, o co bych přišla, kdybych se rozhodla špatně. Ale v něčem to bylo dobré. Ta moje jistota je teď, po tom relapsu, trošku pevnější než dřív, Nemám chuť zjišťovat, jestli by příští pokus byl lepší než ten, který se teď nepovedl. Jaký to bude po pěti měsících? Bylo to otřesný. A po roce by to nemuselo být lepší. Třeba by to dopadlo i hůř, tak proč to teda pokoušet. Neláká mě to. I když si myslím, že stejně někdy bude. Pochybuju, že by se závislost vzdala tak lehce. Bude to ještě boj. Je mi z toho občas smurtno. Ale tohle je život, jaký sem si kdysi já sama vybrala dobrovolně. Tak nemá smysl brečet. Musím něco dělat. Chtěla bych pryč. Pryč z Ostravy. Mám pocit, že mě tu nic nedrží. No momentálně jen to, že doma to mám finančně jednodušší. Ale to je zase závislost na rodičích. A já se chci závislostí zbavovat a ne si vytvářet další. Ten obyčejný život, život mezi těmi normálními lidmi, není vůbec jednoduchý. Je plný nástrah, které zvládám jednou líp a po druhé zase hůř. Pořád je to takový uzavřený kruh, že kterého bych jednou chtěla ven. Prostě je pořád něco, nad čím musím přemýšlet.