Mafiánka z Dubiny

Tak co? Je lepší život s chlapem nebo bez? Když si vezmu celý můj dosavadní partnerský život napadá mě, že já bych asi nejspíš měla být bez chlapa. Vlastně přemýšlím nad tím, jestli sem kdy měla někoho, o kom by se dalo říct, že byl normální. Nevím, nikdo takový mě nenapadá. Nemůžu říct, že by těch chlapů bylo nějak moc, některé vztahy trvaly opravdu dlouho, ale přesto to nevyšlo. Asi je to i tím, že si svým způsobem pořád vybírám stejný typy. U některých mě ten rozchod mrzel víc, u některých míň. Asi sem to pokaždé obrečela, pokaždé sem měla pocit, že už se nikdy v životě nemůžu zamilovat. A stejně se to časem změnilo, zase se objevil někdo, o kom sem si myslela, že to bude mít smysl. V čem to bylo pokaždé stejný? V tom, že každý z nich byl vždycky nějakým způsobem závislý. Na alkoholu, na drogách, na hulení. Nevím, proč sem to nikdy neviděla jako problém. Snažila sem se to nějakým způsobem omlouvat. Naivně sem věřila tomu, že se člověk může změnit, když někoho miluje. Že ho můžu změnit já. Jenže to nejde. Ani já sem se nechtěla nějak zásadně změnit, když už se objevila závislost i u mě. Protože v tu chvíli mi vyhovovalo to, že taková sem a u nich to asi bylo úplně stejné. Taky neviděli to špatné.Můj bývalý manžel pil. Pil snad vždycky. Časem začal pít víc, bil mě. Pokaždé se omluvil, pokaždé sliboval a já sem ani na chvíli nechtěla vidět to, že se to pořád jen opakuje a že po nějakém čase je to pak jen horší než to bylo předtím. Myslím, že sme stejně časem byli spolu prakticky už jen ze zvyku. Když sem se půl roku po svatbě vracela zpátky domů, začalo mi těch mnoha letech docházet, že sem jen promarnila docela velkou část svého života. Pak přišel jiný. Byli sme spolu dva měsíce, když sem zjistila, že sem těhotná. V tu dobu už nám to neklapalo. Byl pořád pryč a já sem pro něj už nic neznamenala. Takže to skončilo. Nemělo smysl nutit ho, aby se mnou byl. Bral drogy a nemělo by to cenu. Takže sem byla těhotná, rozváděla sem se konečně a zase sem skončila bez chlapa. Když se narodil malý, bylo ještě složitější někoho najít. Rok sem chodila s klukem o pár let mladším. Po roce mi řekl, že není připravený na vztah, kde je malé dítě. Blbá výmluva. Ani on ale stejně nebyl ideální. Hulil, občas sem si dala s ním. Dokonce si pamatuju, jak sme skončili u jeho kamaráda na bytě u pika. Pak byl další vztah. Zase byl mladší a ještě byl až z druhého konce republiky. Už nevěřím na vztahy na dálku. Mezi tím pár bezvýznamných epizod. Nevím, občas sem měla pocit, že prostě neumím být sama. Takže občas nějaký ten kamarád na chvíli, někam zajet, zafetovat si, užít si. Pak sem poznala někoho, s kým bych snad ani nikdy nebyla. Vůbec to nebyl můj typ, žádný krasavec a to můžu říct, že sem vždycky měla hezké partnery. Jenže tenhle taky dost pil a ještě k tomu měl přítelkyni a malé dítě. A mezitím sem poznala ještě jednoho a najednou sem řešila dilema, kdo z nich je pro mě lepší. Měla sem tušit, že nejlepší by bylo nebýt ani s jedním. Ale tak to nebylo. Vyhrál ten svobodný. Ten můj život nakonec obrátil úplně. Vlastně i kvůli němu sem se šla léčit. Jenže najednou sme byli každý jinde. Začala sem to vidět jinak a rozešli sme se. I v léčebně sem někoho poznala. Říkala sem si, že to bude jiné. Byl starší, věděl, že mám dítě. Myslela sem si, že konečně potkávám někoho, kdo za to stojí. Nebylo to tak. Odešel dřív než já a přišel asi stejný problém jako když sem přišla do léčebny a měla přítele venku. Nakonec sem chvíli před odchodem byla ještě s jedním, ale ani to nebyl ten, který by v mém životě zůstal. Pak když se objevil někdo další, uvědomila sem si jedno. Že už sem tolik zvyklá, žít si svůj život po svém, že mi jakýkoliv partner do mého zvyku zasahuje. A tak sem prostě sama. Občas je to smutné. Člověk potřebuje mít někoho, o koho se může opřít, ke komu se přitulí, potřebuje vědět, že je pro někoho důležitý. Jenže já už mám docela strach. Strach z toho, že zase šlápnu vedle. Že zase zavčasu neuvidím to, co bych měla. A že nakonec zase skončím sama a bude to bolet. Směju se, když říkám, že bych konečně chtěla někoho normálního. Ale co je to vlastně normální? Nevím, dnes je taková divná doba a já už nemůžu brát ohled jen na sebe, ale taky na syna. Tak nevím, nebylo by lepší prostě nějak přežít ten život bez chlapa nebo se jednou objeví ten, který už zůstane a nebude chtít odejít? Někdo nezávislý?