Těžké dny pořád pokračují
26. 8. 2008
Život venku je daleko složitější než život v na uzavřeném oddělení
oddělení 7 v Opavě. Opava byla moje akvárium. Místo, kde sem byla
chráněná ode všech drog a věcí, s nimi spojenými. Ale najednou sem
stála venku za branou. Můj chráněný pobyt skončil. Zase sem venku
a vracím se domů. Domů...zpátky tam, odkud sem přišla. Úplně to
samé prostředí. Vítej zpátky na Dubině. Mám pocit, když se
rozhlížím kolem sebe, že Dubina jsou jen feťáci a drogy. Kolik
z těch lidí, kteří denně projdou kolem mě znám. Je to zvláštní
pocit. Myslela sem si, že to bude jednodušší. Mnohem jednodušší.
Přece nechci brát. Ale hlava si občas myslí naprosto opačnou věc.
Takhle sem si to nepředstavovala. Svým způsobem se pořád bráním.
Začala sem docházet na doléčovák. Dalšé skupiny, další pohovory
jako v Opavě, další lidé kteří bojují se stejným problémem
jako já. Zse mluvím o tom, co mě trápí a čeho se pořád bojím.
Spousta lidí si myslí, že závislost je něco, čeho se dá přece
jednoduše zbavit. Závislost je rakovina duše. A já zjišťuji,
že zbavit se jí mi tak jednoduše nejde. Ale proboha proč?
Sem přece už velká holka, vím, co od života chci a co určitě už
zažít nechci. Ale najednou mám pocit, že mi v tom životě něco
chybí. A nevím, čím to mám nahradit. Pohybovat se v prostředí,
kde sem brala je o to složitější. Vidět ty lidi, kteří stejně
jako já kdysi nic neřeší a žijí si ve svém vlastním světě. Co
mám najednou dělat já? V Opavě sem byla tři měsíce zvyklá mít
den co den přesně určený program. Budíček, rozcvička, úklidy,
snídaně, komunita, skupina, oběd, odpolední sportovní terapie,
večeře, rajóny, telvize nebo jiný program a večerka. Každý den,
pořád dokola. Přesně stanovená doba toho, co budu dělat. A teď
sem najednou doma a mám zase spoustu volného času. Taky se
snažím plánovat. Nahlásit se na pracák, hledat si práci, starat
se o syna, docházet na skupinu každé úterý a čtvrtek, každý
pátek pohovor se svým garantem. Ale přce jen, toho volného
času je víc než dost. Pohodlí domova. Přemýšlím, jestli je to
pro mě to nejlepší. Ale co se dá zatím dělat. Piko stálo peníze.
A peníze se musely někde sehnat. A tak je teď spousta dluhů.
A ty se musí platit. Jenže jak, když není práce? Snažím se, ale
nejde to hned. A já zjišťuju, že se mi to nelíbí, protože sem
byla zvyklá mít všecko hned. A nebo to prostě neřešit. Nějak
bylo nějak bude. A jsou tu deprese. Nuda a stres. A to není
dobře, protože závislost zase vystrkuje růžky. Ten hlas v hlavě,
který našeptává, že mi přece předtím bylo tak dobře. Zlobím se
pak sama na sebe. A bojím se. Bojím se, že něco nezvládnu a že
zase uteču od problémů tam, kde vznikají dřívě či později
ještě větší problémy. Bojím se, že jednou neodolám. A pak sem
na sebe zlá. A Opava a moje bezpečí tam, mi začínájí chybět.