Jdi na obsah Jdi na menu
 


Závislost je boj a léčení je válka

26. 2. 2009

Tak rychle letí a já se pořád víc a víc blížím tomu normálnímu životu, jaký mají všichni. Hodně věcí se změnilo. Ukončila sem po půl roce doléčovák a bylo to krásné. Rituál, který můj konec provázel, byl takovou rekapitulací všeho, co se stalo od doby, kdy sem poprvé zkusila pervitin. Bylo zvláštní vzpomínat na úplné začátky, uvědomovat si, jak hodně se můj život za tu dobu dokázal změnit. Myslela sem, že sem toho hodně zapoměla, ale pamatuju si všecko. Když sem se na to připravovala, vlastně sem zjistila, že si pamatuju detaily, které se staly před mnoha lety, jako by to bylo včera. Doléčovák mi vážně hodně moc pomohl. Ukázal mi, kde ještě musím zabrat a kde už se cítím jistá a naučil mě nazýva věci pravými jmény a přiznat si, že ne vždycky to jde tak, jak bych si přála. Bylo zvláštní, že můj konec tam provázela i určitá lítost uvnitř. Najednou to prostě bylo definitivní. Přišla sem o svoje berličky a teď už sem sama za sebe. Už si musím poradit sama, dávat pozor na to, aby sem se nevracela, ale pokračovala sem někam dál. Za toho půl roku sem poznala spousty lidí. Ty, kteří to nezvládli, ty, kteří ještě bojují, ty, kteří už se blíží ke konci. Někteří mi budou chybět, jiné moc ne a některé prostě časem zapomenu. Je to úplně stejné, jako když sem opouštěla Opavu. Takže konec další etapy. A jaká bude ta další? Zatím se daří. Mám konečně, snad poprvé v životě, opravdu úžasného přítele, který se stará a který nás má rád. Mě i mého syna. Člověku to pomáhá, takový ten pocit, že na všecko není úplně sám. Vašek o mě všechno ví a drží mě. To mě těší. A ti, kteří byli před ním, jsou už prostě pryč. Je to jiné po té době. I moje priority se změnily. Už vím, že to, bez čeho sem si myslela, že už se v životě neobejdu, je naprosto nedůležité a nepotřebné. To, co je pro mě opravdu nezbytné, je můj syn. Ten pocit, když se jen tak postaví a řekne mi MÁM TĚ RÁD MAMINKO, ten se nedá nahradit ničím jiným. Sama jsem vlastně zvědavá, jak to bude pokračovat dál, jestli to bude hodně složité a nebo to prostě všecko půjde tak nějak v poklidu. Ale to dopředu neví nikdy. Jen si myslím, že teď už sem na to daleko víc připravená. A tak prostě končí tahle kapitola a jdeme dál. Všem těm, kteří kdy četli tyhle stránky přeji krásný život, hodnotný a hlavně bez fetu. A těm, co s tím bojují určutě přeju, aby ten boj vyhráli. Závislost je boj a léčení je válka. Ale lidi přece bývají neradi poražení. Jde jen o to si přiznat, že je něco špatně a začít s tím něco dělat. Ne kvůli ostatním, ale především kvůli sobě. Vždycky se najdou lidé, kteří sou ochotní pomoct, když o tu pomoc opravdu stojíte. A tak já děkuji svojí rodině, která mě v těch těžkých chvílích podržela, děkuji týmu v Opavě, který mi pomohl začít o sobě mluvit pravdu, děkuji týmu na doléčováku v Ostravě, protože mě toho hodně naučili, děkuji svým přátelům, kteří mě nehodili přes palubu, děkuji svému příteli, který mi ukázal, že i normální život je krásný a především děkuji sama sobě, že sem tu druhou Šárku, která se tu během těch let objevila, dokázala porazit. A to je prostě konec.................

............................a nebo, že by nový začátek?????

 

Komentáře

Přehled komentářů

Držím pěstičky

(Martina, 1. 3. 2009 16:29)

Šáry jsem ráda,že jsi na fajn cestě, moc a moc Ti držím pěstičky,aby jste to všichni tři spolu ustáli a byly spolu napořád i přes některé chvilkové rozepře,které asi jsou všude.Ale budete si společně oporou určo.Pa